Ferrari GTB

14. ledna 2008 v 17:56 | Peter |  Autá
Poslední z velkých vozů motorem vpředu představující Ferrariho řadu uzavřených kupé typu Berlinetta s vidlicovým dvanáctiválcem byla Daytona, svého času nejrychlejší a nejdražší automobil postavený v Maranellu. Tento automobil s jednou z vůbec nejkrásnějších Pininfarinových karoserií, se velmi dobře prodával a bylo ho vyrobeno téměř 1300 kusů. Daytona se také lišila od svých předchůdců tím, že někteří její nadšení majitelé jezdili závody raději s ní (a úspěšně), než aby se rozhodli pro zcela jasně účelově stavěné závodní vozy, jak tomu bývalo dříve.
Vývoj Daytony trval něco přes dva roky. Pro Ferrariho se stala v roce 1964 podnětem představení nového vozu Lamborghini 350 GT, poháněného vidlicovým dvanáctiválcem s komplikovaným rozvodem 2XOHC. Ferrari dosud používal ventilové rozvody OHC s jedním vačkovým hřídelem, ale již v roce 1966 se věci pohnuly správným směrem díky příchodu nového vozu 275 GTB/4 s 3,3 litrovým motorem vpředu, což bylo první Ferrari v cestovní verzi s dvojicí vačkových hřídelí na řadu válců. Vůz se udržel ve výrobě až do roku 1968. Práce se brzy zaměřily na ještě výkonnější verzi této koncepce. Vše začalo v roce 1967 a koncem roku byl na světě prototyp Daytony s karoserii kupé, který naznačil, jak bude konečný vůz vypadat. Motor byl 4 litrový vidlicový dvanáctiválec s dvojící vačkových hřídelí a netradiční trojicí ventilů na jeden válec. Ve vývoji tohoto motoru se však dále nepokračovalo a byl nahrazen konvenčněji řešeným motorem V12 s objemem 4,4 litru. Byl to motor se suchou klikovou skříní a se šesti karburátory Weber, který dával výkon 262 kW při otáčkách 7500 ot/min. Tento motor v přídi vozu byl vyvážen vzadu umístěnou pětistupňovou plně synchronizovanou převodovkou v bloku s rozvodovkou.
Podvozek a zavěšení kol
Konstrukce podvozku se přidržela obvyklého řešení u Ferrari, takže byl zhotoven ze svařovaných trubek s oválným průřezem, ale zavěšení všech kol bylo nezávislé a lichoběžníkové s vinutými pružinami. Vylepšené zavěšení zadních kol (také bylo inspirováno Lamborghinim) se objevilo poprvé až u vozu Ferrari 275 GTB z roku 1964. Na podvozku byla neobyčejně krásná a do detailu propracovaná Pininfarinova dvoudveřová karoserie. Na rozdíl od typu 275 GTB/4 zůstala klínovitá příď automobilu Daytona, se čtyřmi světlomety ukrytými z aerodynamických důvodů pod plexisklovými kryty, trvale v povědomí veřejnosti. Tato dvoudveřová karoserie byla zakončena hezkou seseknutou zádí, která na rozdíl od jiných výkonných automobilů Ferrari z té doby byla bez spoileru. Prototyp vozu s první karoserií navrženou a postavenou Pininfarinou byl dokončen s efektním odstínem laku v barvě jahodové pěny a byl vystaven v roce 1968 na Pařížském autosalonu. Vůz byl uveden jako typ 365 GTB/4, ale novináři ho nazvali Daytona, a to podle vítězství značky Ferrari ve stejnojmenném 24 hodinovém závodě ve Spojených státech v roce 1967. Ferrari byl kritizován, že nevyrobil vůz s motorem před zadní nápravou, neboť Lamborghiniho Miura se svými novými prvky se objevila už před dvěma roky. Ale vůz, který byl nyní všeobecně znám jako Daytona, se veřejnosti stále líbil. Když se sešla řada objednávek, dodávky začaly až do poloviny roku 1969. Na rozdíl od prototypu byly sériové vozy karosovány Scagliettim a byly ocelové s výjimkou dveří, kapoty motoru a víka zavazadlového prostoru, které byly z hliníku.
Daytona byla extrémně rychlá. Automobilka uváděla, že vůz dosáhne největší rychlosti 280 km/h, což se potvrdilo silničními testy prováděnými motoristickými časopisy. K vozu patřilo též mimořádně dynamické zrychlení, firma Ferrari sdělila, že auto může dosáhnout 95 km/h na první rychlostní stupeň a zrychlení z 0 na 96 km/h docílí za pouhých 5,4 sekundy. Návštěvníci autosalonu ve Frankfurtu v roce 1969 zažili uvedení otevřené verze, které nesla označení 365 GTS/4, kde S znamenalo spider. Karoserie tomuto pojetí obdivuhodně vyhovovala a jediným dalším zřetelným rozdílem mezi zavřenou a otevřenou verzí byla náhrada pětipaprskových kol Cromadora z lehké slitiny drátovými koly Borrani.
Daytona byla konstruována jako cestovní vůz a automobilka neměla v úmyslu s ní závodit. Přesto byl limit 500 vyrobených kusů překročen v srpnu 1971, což znamenalo, že aniž o to firma měla zájem, mohl být typ homologován pro skupinu 4 v kategorii speciálních závodních cestovních vozů GT. V té době Ferrari zastával takové stanovisko, že by měl vyrábět účelově konstruované vozy pro závody a rozhodně neměl v úmyslu tento postup obrátit. Nicméně, v Le Mans se již dříve několik vozů na startu objevilo, i když přihlášených soukromě. Poprvé neúspěšně v roce 1969 a znovu v r. 1971, kdy jeden vůz Ferrari získal pěkné páté místo. V roce 1971 vznikl následkem tohoto tlaku vůz, který Ferrari nazval "Soutěžní Daytona", ale ani v tomto případě se vozy nepřipravovaly v závodních dílnách v Maranellu, ale v Modeně, v provozovně Ferrariho poprodejního servisu. U tří exemplářů z uvažovaného počtu pěti kusů byl kladen důraz na úsporu hmotnosti. Vozy měly celohliníkovou karoserii a sklolaminátové dveře, kapotu motoru a víko zavazadlového prostoru. První z nich měl okna z plexiskla. Dva vozy se téhož roku zúčastnily závodu Tour de France a získaly čtvrté a deváté místo.
Úspěch na závodní dráze
Dalších pět závodních vozů bylo připraveno v roce 1972 s ocelovou karoserií a širšími koly. Naprosto spolehlivému vidlicovému dvanáctiválci nebylo třeba kromě pečlivé montáže a vyladění věnovat žádnou mimořádnou pozornost. V Le Mans v roce 1972 nastoupilo na start devět vozů Daytona upravených výrobcem. Obsadily celkově páté až deváté místo a ve speciální třídě Grand Touring první čtyři pozice. Podobná vítězství ve třídě získaly ve Watkins Glen ve Spojených státech a v Kyalami v Jižní Africe. Tyto úspěchy povzbudily firmu Ferrari v ještě větším úsilí, a tak pro rok 1973 vyrobila dalších pět speciálních vozů s výkonem motoru zvýšeným na 336 kW. Soukromě připravený vůz byl po zásluze druhý ve 24 hodinovém závodě v Daytoně 1973 a také speciální třída Grand Touring v Le Mans znovu připadla vozům Daytona. Vítězný automobil absolvoval pak zpáteční cestu do Paříže po vlastní ose v běžném silničním provozu.
Vozy Daytona se nakonec přestaly zúčastňovat závodů v roce 1973. Z 1274 vyrobených exemplářů bylo 158 s pravostranným řízením pro britský trh. Byl to jeden z nejprodávanějších Ferrariho cestovních vozů a je pozoruhodné, že po ty čtyři roky, co se Daytona vyráběla, bylo provedeno pouze několik modifikací. Ta nejnápadnější úprava se týkala světlometů. Vozy určené pro velice důležitý americký trh neměly kryty světlometů z plexiskla. Nahradily je výsuvné světlomety a od konce roku 1971 jimi byly vybaveny všechny Daytony. Jako jeden ze skutečně legendárních vozů Ferrari je dnes tento typ dychtivě vyhledáván sběrateli, neboť prokázal své hodnoty jak na silnici, tak i na závodní dráze.
Délka4369 mm
Šířka1753 mm
Výška1245 mm
Rozvor náprav2400 mm
Rozchod kolvpředu 1440 mm vzadu 1425 mm
Pohotovostní hmotnost1429 kg
Motorvidlicový dvanáctiválec 4390 cc, vrtáníXzdvih 81X71 mm, s rozvodem 2XOHC, kompresní poměr 9,3 : 1, výkon 362 kW(357 k)/7500 min, největší točivý moment 431 N.m/5500 min
Převodovkapětistupňová s přímým řazením
Pohonzadních kol
Nápravy
přední :lichoběžníková s vinutými pružinami
zadní : lichoběžníková s vinutými pružinami
Největší rychlost280 km/h
Zrychlení z 0 na 100 km/h5,4 s
Celkový počet vyr. kusů1406
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama